Z kapitoly 15 – Společenství cesty mě nejvíce zaujala myšlenka, že církev musí rozvíjet poutnický charakter víry, aby překročila práh "odpoledne křesťanství." Halík zdůrazňuje, že místo vytváření "ghett" by měla církev hledat živá duchovní centra, která inspirují k odvaze a proměně.
Z kapitoly 16 – Společenství naslouchání a porozumění mě zaujal Halíkův důraz na dialog jako klíč k překonávání rozdílů mezi vírou a nevěrou. Navrhuje, aby církev prošla procesem synodality a učila se naslouchat znamením doby, čímž se může stát průvodcem na cestě k univerzálnímu bratrství.