V této kapitole mě oslovila síla vztahu Tomáše Halíka ke katolické církvi. Více jsem si uvědomila, že pro některé křesťany není víra jen vírou v Boha, ale že v sobě zahrnuje i silnou víru v církev jako důležité společenství skrze které se Bůh a jeho vůle vyjevuje. O to bolestnější musí být sledovat jak někteří členové i čelní představitelé církve ztratili správnou cestu, čímž myslím, že hlásají Boží slovo jako nástroj moci, zneužívají Boha jako nástroj populistické politiky, pod rouškou církve konají zlo.