Hodně souzním s Halíkovou vizí, že církev se musí stát primárně „společenstvím cesty“ s poutnickým charakterem, které se nebojí překračovat své mentální a institucionální hranice a že klíčovým pastoračním úkolem v tomto společenství je pak služba duchovního doprovázení, která má dialogický charakter a je určena všem, včetně duchovně hledajících (nones). Tato služba nesmí mít za úkol obracet lidi, ale s respektem k jinakosti jim má pomáhat na jejich vlastní cestě hledání smyslu.
Bohužel mi však přijde nedosažitelné, aby církev a lidi v ní překročili své mentální a institucionální hranice a neměli za cíl obracet lidi, protože dle mého názoru většina církví (možná všechny) stojí ve svém jádru na těchto "svých fundamentech"- tradiční církve na svých liturgiích, symbolech, institucionalismu a formalismu a ty novější zase na evangelikalismu (a obracení lidí na svou víru) a fundamentalismu.