V této kapitole mě zaujala myšlenka autora, že nejcennější službu věrohodnosti a vitalitě víry zřejmě prokážou ti křesťané, kteří budou mít odvahu vyjít za nynější mentální a institucionální hranice tradičních církví a vyjdou jako hledající s hledajícími na nové cesty. Dále mne zaujal vztah spirituality a náboženství. Rozvoj – oživení osobní spirituality, která byla a možná stále je oživována v dobách krizí institucionálních náboženství.