Zajímavým předmětem této kapitoly je bezesporu myšlenka hlubokého a osobního prožívání víry vs. pouhého dodržování náboženských pravidel, či jiných od nás křesťanů očekávaných zažitých zvyků. Halík zde zdůrazňuje, že pravá spiritualita je vášnivé hledání smyslu, ne pouze povrchní konformita.