V šesté kapitole mě nejvíce zaujala Halíkova myšlenka, že duchovní krize, symbolizovaná jako ‚tma v poledne‘, není jen bolestivým obdobím ztráty jistot, ale může se stát důležitou etapou vnitřního zrání. Právě chvíle nejistoty a hledání, kdy se člověk setkává se svou slabostí a omezeností, otevírá prostor pro hlubší poznání sebe sama i Boha a může vést k proměně osobní víry i k obnově celé církve.