Z patnácté kapitoly si nesu silnou myšlenku, že křesťané by se neměli stahovat do ghett, ale naopak vytvářet aktivní duchovní centra a nabízet setkávání a provázení i vně církve, každému, kdo má zájem využít léčivý a vzdělávací rozměr žité spirituality.
Aktuální výzvou nemá být jen vnitřní kultivace církve, ale péče o společný sociálně-kulturní rozměr společnosti bez misijních ambicí - má předávat hodnoty, nikoli dogmata, být srozumitelnou "službou blízkosti".
---
Zaujala mě ještě Halíkova definice lásky, cituji doslovně: "Láska je prostor svobody, který druhému člověku otevíráme, aby v něm mohl být pravdivě a plně sám sebou, nemusel se nijak stylizovat a neustále si zasluhovat naši přízeň. Láska je prostor důvěry, bezpečí, přijetí; prostor, v němž druhý může teprve rozvinout to, co je v něm nejvzácnější, stávat se sám sebou. Teprve zkušenost, že jsme přijati a milováni, a to takoví, jací jsme, nás učí přijímat a milovat druhé." (s. 238)